Obsah
Historie obce
Písemně jsou Dymokury zmíněny roku 1249, kdy toto královské zboží držel v zástavě Soběslav z Dymokur. V roce 1290 prodal král Václav II. městečko Dymokury bohatému sedleckému klášteru u Kutné Hory. Klášter statek Dymokury rozdělil a rozprodal. Kolem roku 1300 je založen farní kostel. Roku 1377 držel část Dymokur s tvrzí Sezema z Bříště. Druhou část Dymokur měl Jakubin z Dymokur (ten zde roku 1394 zřídil kaplanství) a po něm je tu roku 1414 doložen Václav Jakobin zvaný Lacembok, který Dymokury spoluvlastnil s Zdislavem ze Záhořan. Václav své zboží v husitských dobách opustil a tato část statku byla roku 1454 prohlášena za odúmrť.
Poté se jí ujal Purkart z Kopidlna. Roku 1463 propůjčil Dymokury král Jiří z Poděbrad horlivému utrakvistovi Janu Křineckému z Ronova, jehož rod panství držel přes sto let. Křinečtí zakoupili druhou část vsi od vladyků ze Záhoří a došlo ke spojení obou částí vsi v rukou jednoho majitele. Po Janovi Křineckém byl majitelem statku Viktorin (zemřel r. 1510) a dalším Šťastný Křinecký, který roku 1572 tvrz Dymokury s dvorem a vsí a také ves Svídnici pro své dluhy prodal za 10000 kop českých grošů Jindřichu Seletickému ze Smojna.
Ten o rok později zemřel a vdova Dorota Seletická prodala Dymokury Zdeňkovi z Valdštejna. Po jeho smrti zde působila Marie Valdštejnová, která přikoupila k Dymokurům Městec Králové. Po její smrti (1606) přebrali Dymokury Adam mladší z Valdštejna, Vilém Vok spolu s Heníkem pánem na Dobrovici, Kunstburce a Chotěšicích. Adam od Heníka odkoupil jeho podíl.
Po Adamovi přešly Dymokury roku 1614 na jeho příbuzného Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. Ten nechal přestavět původní středověkou tvrz na renesanční zámek. Roku 1618 zemřel a panství se ujala Makéta Salomena Smiřická z Dymokur. Ta po bitvě na Bílé hoře odmítla přijmout katolickou víru a uprchla za hranice. Majetek rodu byl zkonfiskován.
Následně Dymokury koupil Albrecht z Valdštejna, ten je však brzy (1621) prodal plukovníku Janu Eusebiusu Khan z Belazzy. Po něm zde od roku 1625 působila jeho dcera Františka Pállfyová z Plassensteinu. Od ní koupil panství Vilém Lamboy z Cortesheimu. Tehdy Dymokury příslušely ke kraji Hradeckému. Kolem roku 1660 došlo k dostavbě zámku (dostavěno západní křídlo).
Jeho dcera Anna Františka Lamboyová prodala roku 1673 celé panství (zámek, pivovar, 13 dvorů, 5 mlýnů, 102 rybníků, 30 vsí a město Městec Králové) hraběti Ludvíku Colloredu z Wellsee na Opočně. Roku 1688 proběhly další dostavby zámku (zvýšení západního křídla, dostavění dalších dvou křídel a věže s hodinami). V letech 1693 až 1738 patří Dymokury dceři Ludvíka Marii Antonii Josefě provdané za knížete Leopolda Viléma z Montecuculi. Roku 1723 je na zámku zřízena kaple Sedmibolestné Panny Marie. O dva roky později je dostavěn a vysvěcen kostel Zvěstování Panny Marie. Marie odkázala Dymokury Camillu Colloredovi. Roku 1757 bylo panství se zámkem přeřazeno do kraje Bydžovského. V roce 1760 byla ke kostelu dostavěna věž se zvonicí. Po Camillovi nastoupil jeho syn František Karel (1786) a po něm jeho potomek Josef. Tehdy dostal zámek dnešní podobu (trojkřídlá, jednopatrové, barokní stavba) a zřízen byl při něm ovocný sad. František nechal zřídit sirotčinec a zasadil se o rozšíření místních škol. Roku 1788 je v historických pramenech uváděna pila s olejnou, vinopalna, zámecká knihovna o tisíci svazcích a 576 obyvatel v 94 domech. Colloredové zde působili do roku 1815, kdy se vdova po Josefu Colloredovi provdala za hraběte Bedřicha z Cavriani. Jejich dceři Rosině patřilo panství v letech 1816 až 1833. Říšská silnice postavená roku 1829 spojila Činěves, Dymokury a Nouzov.
Roku 1833 se Rosina provdala za Otakara hraběte Černína z Chudenic. To byl návrat Dymokur do rukou starobylého českého rodu. Ten patří k větvi Drslaviců. Nejstarší známý předek je nejvyšší komorník Přemysla Otakara I. První v Dymokurech narozený byl Děpold. Jako vyjádření starobylosti rodu používají jeho příslušníci formu Czernin, která pochází z doby před ostraněním spřežek z pravopisu. V létě roku 1850 řádila v Dymokurech a okolních obcích cholera. Tehdy Dymokury patřily k okresu královéměsteckému. V roce 1868 přešly do působnosti okresu poděbradského. Roku 1869 je zaznamenáno 1003 obyvatel v Dymokurech, 255 ve Svídnici a 156 v Černé Hůře. Roku 1871 byla přestavěna zámecká kaple novogoticky. Za hraběte Děpolda Černína (kolem roku 1874) byl rozšířen zámecký park. V této době bývaly v Dymokurech vinice, chmelnice a dokonce zde chovali i bource morušového. Patrová škola pětitřídní postavena roku 1879. Docházelo k systematickému odvodňování - rušení menších rybníků. Poštovní úřad byl zřízen roku 1869, telegraf 1878 a nádraží v roce 1882 (trať Křinec - Městec Králové). Počátkem 20. století patří velkostatku ovocné sady, lesy, rybníky, pole, mlékárna, opukový lom, velkochov hospodářských zvířat, pivovar, cukrovar, cihelna a mlýn. Působilo zde též mnoho řemeslníků, obvodní lékař, četnická stanice, několik místních spolků a dobrovolní hasiči. Po válce v roce 1945 byl zámek a ostatní statky Černínům odejmuty. V roce 1960 jsou Dymokury zahrnuty do okresu nymburského. Tehdy zámek využívalo ministerstvo vnitra. Po revoluci roku 1990 byl zámek, okolní lesy a rybníky navráceny do správy Černínů.
Mlýn u Jakuba leží na východ u železniční zastávky Činěves, na hrázi rybníka Jakub. Pozůstatek vsi Na poušti sv. Jakuba opuštěné v 17. století. Osada Poušt vznikla na místě zaniklé vsi Bačalka. Statek Deblice leží přibližně 2 kilometry severně od Dymokur.